Šli jsme se jen tak projít. Co se podívat na Národní? Vyprávíme cestou naší dceři, jak jsme my prožívali dětství v nesvobodě. Až najednou...

Až najednou na konci Týnský uličky zaslechneme slova Marka Orko Váchy, která pronáší k davu na Staroměstském náměstí. Asi nějak takto:

Věřit v zázraky. A každý den ve svém životě takové zázraky vnímat a tvořit.

Ani nevíme jak, ale najednou sedíme v evangelickém kostele u Sv. Salvátora se stovkami dalších lidí. Otevírám zpěvník na náhodné stránce - píseň Zázrak. Je to opravdu zázrak, to propojení v tichém souznění spolu s neznámými lidmi. Jak se prostorem nesou laskavá, soucitná i podporující slova farářů, farářek, kněžích i dalších hostů. A nezáleží na tom, jakého je kdo vyznání, nebo že žádné nemá. Je to jako nadechnout se naděje, když souzní hlasy všech přítomných ve spirituálu Tvá svoboda. Cítit nekonečnou lásku a vděčnost, když mezi hlasy slyším vedle sebe dětský hlásek své dcery.

Silný okamžik nastává, když zástupci různých církví ruku v ruce společně žehnají Mikuláši Minářovi na jeho cestu v roli lídra Milionu chvilek pro demokracii pro následující roky. Když vycházíme z kostela, bijí nádherně zvony, aby nesly dál poselství a modlitbu na cestu.

Já si odnáším na cestu hřejivý pocit a slova, kterým už rozumím mnohem líp než dřív.

Žádný dobrý skutek není malý. Každý z nás může být světlem tohoto světa, když přijme svou velikost.

17. listopadu 2025

...

Text a foto: Šárka Krčílková, 2025