Stačí jen otevřít dveře. Zašeptala mi stará, rozvrzaná almara schovaná v zahradě na Kotlasce. Nevěděla jsem v tu chvíli, co tím přesně myslí a co to znamená pro mě. Ale řekla jsem jí ano. Bylo to na worskhopu Opři se o svůj hlas, který jsem pořádala spolu s Pavlínou Mari.

O dva týdny později se ocitám na Rozkošném večeru, kam mě pozval kamarád Christian. Místo předvánočního chaosu tu sedím se svou dcerou a se zatajeným dechem sledujeme čtyři jedinečné příběhy a vystoupení vždy pro jednoho herce na téma místo. Je to kouzelný.

Po představení usedám do kruhu lidí, které neznám, ale jsou mi sympatičtí právě díky těm příběhům. Pokračuje čtení těch, co se osmělí. A já obdivuji, jak interpretují své texty a dokáží vtáhnout posluchače do děje. Každý z nich totiž kultivuje svoje spisovatelské a interpretační dovednosti s Ateliérem živé pedagogiky nebo spolkem Tisícihran.

Aniž jsem to plánovala, najednou i já čtu NAHLAS svůj příběh. Bez přípravy, svým neškoleným, asi trochu rozechvělým hlasem. Vzpomenu si na Pavlínu, na to, jak jsme si hráli s hlasem a to mě podrží. Píšu ráda, ale tohle je pro mě velké vykročení z komfortní zóny a NAHLAS to přiznávám.

Chvíle ticha. Pak promluví jeden z přítomných. Když jsem Tě slyšel, dodalo to odvahu i mně. Otevírá počítač a začíná číst příběh, který je tak nádherný a hluboký. Dotek života a smrti. Konce i začátku. A já mám ohromnou radost, protože kdybych já neměla odvahu překonat svůj vlastní strach, tenhle příběh by nezazněl a já bych ho nikdy neslyšela.

Najednou rozumím, co mi říkala ta stará almara na zahradě a čemu jsem řekla ano. Otevřela jsem dveře svému hlasu a další příležitosti přicházejí.

P.S. Mimochodem, podívala jsem se i dovnitř té staré skříně a našla tam maličkou sbírku básní „Uprostřed ticha”.

...

Text a foto: Šárka Krčílková, 2025