Znáte Tobiáše Lolnesse? Kluka, který měří o málo víc než milimetr? Jeho domovem je obrovský strom, který je pro jeho obyvatele celým světem. A přesně pod takovým prastarým dubem jsme několik dní bydleli.

Bylo to první místo ve Španělsku, kde jsme pobývali. Malý, rodinný a v červnu téměř prázdný kempík se starými duby. Vzadu, v prostoru pro stany, stál on. Prastarý dub s rozložitou korunou širokou v průměru dobrých 14 metrů. S hluboko rozpraskalou kůrou porostlou mechy a lišejníky. Se spoustou úkrytů pro hmyz i ptáky. A možná i pro Tobiase Lolnesse a jeho rodinu.

I nám dub poskytl přívětivý prostor, kde jsme několik dní žili. Pod ním jsme spali a ráno nás budilo ševelení listů ve větvích i ptáci. Svůj den jsme začínali snídaní v jeho společnosti. Přes den nás ochlazoval ve svém stínu. Já jsem pod ním pracovala a měla jsem pocit, jako by mi předával svůj klid. Na oplátku jsme ho každý den trochu zalili, občas pohladili a Míša si u jeho kořenů postavila domeček pro skřítky. Říkala jsem si, jak dlouho tu asi roste? A co všechno už zažil? 

Je úžasné, co příroda dokáže stvořit. Jak je možné, že my, lidé, dokážeme bez sebemenšího zaváhání a soucitu podobné stromy kácet jen pro náš zisk? Co se musí stát, aby jedinec začal vnímal úctu k bytosti, jako je tenhle dub? Ke kuřeti na svém talíři? Ke krajině v níž žije? K půdě, která mu dává obživu? 

Mít informace o tom, jak ničíme planetu, je strašně málo pro to, abychom s tím přestali. Sama mám osobní zkušenost, že změna přichází s osobním prožitkem. Zabořit ruce do hlíny. Jíst jídlo, které vzniklo naším vlastním přispěním, s důvěrnou znalostí místa a lidí, kteří jej vypěstovali. Uvařit a jíst tohle jídlo ve společnosti svojí smečky, své rodiny, přátel i kolegů v práci. Několik dní přespat pod velkým dubem a pozorovat ho. Právě tyhle jednoduché věci mají velkou moc nás vrátit zpátky ke kořenům a k nám samým. Otevírají náš soucit a lásku ke světu. Jsou klíčem k jeho proměně.

...

Příběh z výzvy 21 malých radostí.

Text a foto: Šárka Krčílková, Ilustrace: Radim Seydl, 2022