Nohy mám zabořené hluboko v horkém písku. Dívám se do modrého, nekonečného obzoru a jak jedna vlna za druhou omývá břeh. Míša před nimi se smíchem utíká. Tam a zpátky. Tam a zpátky. Kousek od nás je partička surfařů, zkušených i nováčků. Přemýšlím, co se od vln mohu naučit já?

Surfař si lehá na břicho a rukama pádluje proti vlnám, aby se dostal od břehu. Když prochází vlnou, šetří síly, než proklouzne skrz a pak zase pořádně zabere. Pár desítek metrů od břehu si sedá na prkno a čeká. Čeká na svou vlnu. Někdy i pěkně dlouho. Chce to trpělivost, umět vystihnout ten správný moment. Být v klidu, odpočívat. A pak v tu správnou chvíli se zkoncentrovat a všechnu sílu a pozornost vložit do té jedné vlny. Sebevědomě a pevně se postavit na prkno, najít v sobě oporu a ani na sekundu nezaváhat. Když se to podaří, je to nádherný a svobodný pocit. Sama jsem to na chviličku zažila v Panamě, kde jsem se učila jeden den surfovat. 

Je to ovšem umění. Počkat si a pak nezaváhat. Je za tím hodně práce, trpělivosti, odvahy i ošklivých pádů. Můžeš se pořádně nalokat slané vody, nebo s tebou vlna švihne a ty se sedřeš o písek. Já jsem takhle přeryla dno obličejem a když jsem se vynořila, byla jsem ráda, že jsem se doplazila na břeh. Trvalo mi, než jsem se vzpamatovala a dokázala se vrátit zpátky na prkno. Ale překonáním téhle nepříjemné zkušenosti jsem se něco naučila. 

V dálce vidím tři postavy, jak se pohupují na vlnách a čekají na správnou příležitost. Najednou v tom vnímám symbol a zprávu pro mne.

Jak já v životě umím rozeznat správný okamžik a impuls?

A v tom přichází velká vlna, která smete Míšu. Nečekala to. Trochu se nalokala a brečí. Utíráme slzy, písek z očí a balíme jí do ručníku.

Když si vzpomenu na surfaře, jsou už dávno pryč. Ale tomu umění surfování po vlnách života se chci učit.

...

Příběh z výzvy 21 malých radostí.

Text: Šárka Krčílková, Ilustrace: Radim Seydl, 2022