Sotva dorazíme na zahradu, začíná ukrutně pršet i sněžit zároveň. A tak stojíme zmrzlí pod pergolou a přemýšlíme, jak s tím naložit. Chtěli jsme se potěšit společným ohněm a opékáním buřtů, ale aprílové počasí se spiklo. 

Radim to nechce vzdát a jde rozdělat oheň navzdory psímu počasí. Nejde mu to, ale jeho zálesácká hrdost mu nedovolí přestat, dokud se přece jen v ohništi neobjeví sílící plamínek. Promočený je od hlavy až k patě, ale tváří se statečně: „Mně není zima, jsem dobře oblečený.”  

V tom zazvoní telefon a v něm se ozve Magda. To je tak milé překvapení. Vždycky, když její hlas slyším, představuji si jí někde na pódiu divadla nebo v rozhlase, kde by jí to slušelo. A před očima se mi zjeví obraz tančírny a roztančené Magdy i jejích roztančených očí.

Sedneme si kolem stolu, nalejeme čaj z termosek a otevřeme láhev červeného vína. Zahradu začne zasypávat sníh. Podupáváme nohama, choulíme se do teplých šál a jsem vděčná za rukavice, které jsem zapomněla v kapse kabátu. Stejně je to prima, potkat se s přáteli, které člověk pár měsíců nemohl vidět. Taková vzácnost.

Míša už se začíná klepat zimou. Balíme, hasíme a přesouváme se k nám do kuchyně. Ostatní se nacpali do našeho mini auta a já ujíždím na Rekole podél Vltavy. Drobně prší, zebou mě ruce, ale je mi příjemně. Nikde nikdo, jen v protisměru mě míjí cyklista. Usmějeme se na sebe ve vzájemném pochopení, že jezdit na kole v dešti a zimě, je přece skvělý zážitek.  

Doma je krásně teplo a v kuchyni kolem stolu plno tak, jak to mám nejraději. Nečekané komorní setkání se protáhne do noci. A pak už se jen odvalím do postele.

Ráno jsem zpomalená a do ničeho se mi nechce. Hlavně nespěchat a neřešit nastlanou emailovou schránku i pracovní povinnosti. V batohu najdu balíček od Alči. „Jé, mami, můžu ti to rozbalit?” Je v něm nádherná kniha a dvojice roztomilých štamprlí. „Mami, nalejeme si do nich něco a ťukneme si, jo?” Míša běží pro vodu, připijeme si na zdraví a listujeme knížkou. Ztracená duše. Je plná nádherných obrazů Joanny Concejové a slov Olgy Tokarczuk. Začíná...

„Byl jednou jeden člověk, který příliš často a příliš rychle pracoval a svou duši nechal už dávno někde daleko za sebou. Bez duše se mu nežilo špatně - spal, jedl, chodil do práce, řídil auto, a dokonce hrál tenis. Časem však nabyl dojmu, že se svět kolem něj jaksi zploštil. Připadalo mu, jako by se pohyboval po hladkém listu papíru v sešitě na matematiku, po papíru pokrytém hustou mřížkou malých čtverečků...”

A tak šel ten pán k doktorovi, aby ho vyléčil, protože nevěděl, co s tou prázdnotou dělat. A rada byla prostá. Zastavit se.

“...Kdyby se na nás někdo podíval z výšky, spatřil by svět plný uspěchaných, zpocených a unavených lidí a jejich zpožděných, ztracených duší, které svým majitelům nestačí. Je z toho jeden veliký zmatek, duše postrádají hlavu a lidem chybí srdce. Duše si uvědomují, že ztratily své majitele, ale lidem často vůbec nedochází, že ztratili vlastní duši...”

I já nechávám občas svou duši někde daleko za svým tělem, které chvátá. Teď už si to aspoň uvědomuji a přece jen hledám příležitosti, jak se občas zastavit a počkat na ní. A také mám kolem sebe báječné a laskavé přátele. Společně zpomalujeme, aby nás naše duše mohly doběhnout. 

Pro zvídavé čtenáře

Máš kolem sebe někoho, kdo běží příliš rychle? Nebo jsi to dokonce ty? Zastav se a kup si  knížku Ztracená duše. A daruj jí i se svým vlastním příběhem někomu ze svých blízkých. Svým nákupem můžeš také podpořit své milé knihkupectví či nakladatelství. My máme naše zamilované Knihkupectví přístav.

...

Text: Šárka Krčílková, Ilustrace: Radim Seydl, 2021