Cesta je šílená, ale už to chceme dojet. Jsou dvě hodiny ráno, když nás vítá noční Praha. A na padá smutek. Možná to je i písničkou, co hrají zrovna v rádiu. „Starway to Heaven” od Led Zeppelin a Patti Smith „Because the Night.” 

Ze všech stran se na mě valí šedivý beton, světla velkoměsta a reklama z debilních bilboardů. Kolikrát potkáme větu: „Za… bylo líp”. Mám obrovskou chuť tomu ksichtu v nadživotní velikosti dát pěstí a zařvat: „Drž už hubu!" Vzpomenu si na větu: „Co to ve mě je, že mě tak sereš.”

Za dva a půl měsíce jsme byli jen ve třech velkých městech. Portu, Coimbře a Bilbao. Město mě unavuje a zrychluje. Roztěkává mysl. Zaplavuje spoustou zbytečných informací. Spouští myšlenky, které nechci mít v hlavě. Vtipné, že jsme dnes celý den na dálnici poslouchali Dalajlámovu kočku - Síla meditace. Vybaví se mi věta: „Naše mysl je jako zahrada. Záleží na nás, co v ní poroste. Jestli plevel nebo květiny.”

A já cítím, jak se právě teď do mé hlavy valí spousta invazivních rostlin…  To se lehce řekne. „Nech myšlenku přijít a zase odejít. je to jenom myšlenka”. Nejde mi to. Míša dnes prohlásila: „Pro mámu meditace není. Máma moc pracuje.” Je vnímavá ta malá holčička. A mně je z toho smutno. Možná to je to nejdůležitější, co si mám z cesty odnést. Přestat neustále posouvat věci dopředu. Přestat tlačit na sebe i na ostatní. Místo toho se zastavit a zklidnit mysl.

Jsme v Karlíně. Stromy v naší ulici jsou prořezané. Co všechno se tu asi změnilo, zatímco jsme byli pryč? Vcházíme do našeho starého krásného bytu. Je tu příjemně a přitom jaksi cize po těch měsících. Ačkoli je to velkorysý prostor s téměř čtyři metry vysokými stropy, mám pocit, jakoby se zmenšil. Je totiž ohraničený. Chybí tu hvězdná obloha nad hlavou. Výhled do lesa. Zvuk cvrčků, holubů, šumění oceánu. Chybí tu propojení s přírodou.  

Padáme do postele úplně hotoví. Ráno Míša vstane jako první. S nadšením zmizí ve svém pokojíčku, šťastná, že si může hrát se svými poklady, listovat v knížkách… a hlavně si vyzkoušet všechny svoje šaty. Než vstanu já, zvládne se snad dvacetkrát převléknout a nalakovat si nehty narůžovo. Dneska je Princezna. Přeju jí tu radost z pocitu být doma. 

Já naopak vstávám unavená a s melancholickou náladou. Najednou je mi strašně líto, že jsem se nechala včera strhnout vidinou domova. Místo deseti hodin na cestě jsme mohli ještě navštívit nějaké malé městečko v Belgii, dát si tam hranolky s mušlemi a večer přespat někde u silnice. Koupit si láhev vína a koukat na hvězdy… Je mi to tak líto, že se rozbrečím a Radim na mě nechápavě kouká.

Nakonec se rozhodneme, že večer pojedeme do Roverek pod převisy. Jenže z ČHMÚ přichází varovné zprávy o bouřkách, blescích, povodních, sesuvech půdy a pádech stromů… Zůstáváme doma. A já jsem zklamaná, že náš výlet nemá tečku, jakou bych si přála. 

Jdeme aspoň na jedno do naší milované Alty. Je tu pohoda pod starými platany v zahradě karlínské Invalidovny. Z neplánovaného piva se stane fajn večírek s několika přáteli. Pak běžíme před půlnocí za šíleného lijáku domů a děti z toho mají legraci i dobrodružství, jak se brodíme hlubokými loužemi. Voda je příjemně teplá, jak mi protéká skrz sandály a teče za krk. Smývá smutek a já mám konečně pocit, že jsem tam, kde to to mám ráda. Kde mám svoje kořeny a svoje hejno.

Pro zvídavé čtenáře

Dalajlámova kočka -  Laskavý příběh, který začne tím, že se maličkého kotěte ujme samotný dalajlama. V jeho přítomnosti zvířátko zjišťuje, jak naplnit dvě základní touhy všech živých tvorů: být šťastný a vyhnout se utrpení. Postupně se Jeska (Jeho svatost kočka) učí, jak se nenechat ovládat emocemi a zachovat si bdělou mysl. Jak přistupovat ke každodenním problémům. Jak využít přítomný okamžik k vytváření lepší budoucnosti. Jakou moc má v našem životě láska a soucit. Příběh Jesky i můžeš poslechnout i v dalších příbězích Dalajlámova kočka a umění příst nebo Dalajlámova kočka a síla meditace. 

Poslechni si Led Zeppelin - Starway to Heaven a Patti Smith - Because the Night.

...

Příběh z výzvy 21 malých radostí.

Text a foto: Šárka Krčílková, Ilustrace: Radim Seydl, 2022