Začínáme v malé lesní hospůdce. Tady ještě uslyšíš teskně hučet Niagáru a potkáš Frankieho Dlouhána, co zní od vedlejšího stolu, kde sedí parta starejch trampů s kytarama. Až mě to dojímá. Cesta do starýho světa. 

Sedí se tu hezky v zářijovém odpoledním slunci. Svádí nás to dát si ještě jedno pivo, ale víme, že bychom si měli nechat rezervu na hledání noclehu. Cesta k našemu kempu, malému převisu Pod starou borovicí, bude trvat aspoň hodinu. Nebyli jsme tu dva roky. Snad ho dokážeme najít. Snad bude volný. 

Podzimní les voní po houbách a po tlejícím listí. Trochu tápeme, kde odbočit z cesty. Prodíráme se hustým porostem bříz. A tady už jsou skály, které poznáváme. Ucítíme kouř. Znamení, že pod převisem už někdo je. Ach jo. Zahlédneme ho v ten samý okamžik, kdy zahlídne také on nás. Jasně že o nás musel vědět, když Míša neustále nahlas brebentí. Kývne na nás a pozve ke svému ohni.

Na kůrách rozložených kolem ohně suší nakrájený houby. Má úplně černý ruce a rád mluví. Je to starej tramp, který tohle místo vybudoval. Je tu jen ohniště a lavička, odkud je nádherný výhled do údolí a taky na hvězdy. Proto jsme si to tu zamilovali. Nelíbí se mu, když lidi pod převisem nechávají větší než nutnou stopu. „Ale vy jste sympatický. Jestli chcete, tak tu můžete zůstat. Snad se nějak vejdeme. Ovšem nenutim. Co si bude taky taková rodinka povídat se starým dědkem, že jo. Vy jste vegani? Ne? No vypadáte tak. Ne že bych měl něco proti veganům.” Proud jeho řeči se těžko přerušuje a začíná se stmívat. Začínám být nervózní, protože potřebujeme najít místo na spaní. „Víte co? Támhle naproti nad srázem maj kemp mladý kluci. Dneska tu určitě nejsou, to bych je slyšel i jejich psa. Ukážu vám to.”

Následujeme ho úzkou stezkou v prudkém svahu, pod námi sráz a já se trochu bojím, aby Míša nezakopla a nesletěla dolů. Držím ji za bundu a ona protestuje. Oddychnu si, když se před námi objeví skála a pod ní kouzelný převis s  ohništěm a místem na spaní. Akorát pro nás tři. Poděkujeme. Rozloučíme se. A my se jdeme zabydlet.  

Míša nadšeně roztahuje celtu i spacáky. Nasbíráme dřevo a za chvíli už hoří první plamínky. Uvaříme čaj. Opečeme buřty a chleba. Setmělo se a Míša si v pelíšku s baterkou prohlíží Čtyřlístek. Začíná bejt pěkná kosa. Oheň dohořívá a kouř se valí přes nás. Ráno budeme pěkně vyuzený. Tohle kluci nevychytali, ohniště by mělo být na druhé straně. Ale je to jejich kemp, třeba na to jednou přijdou. 

Všude je klid. Přesto víme, že tu nejsme sami. Mezi stromy na protější skále problikává světlo ohně. Občas zaslechneme i kytaru z kempu dál v údolí. Je jich tu dost, lesních lidí. Než usnu, dívám se na hvězdy a jsem vděčná, že tenhle starej svět ještě existuje.

...

Text a foto: Šárka Krčílková, 2022