„Cože, mami, ty chceš tu bagetu ukradnout?” Vykulí na mě Míša nevěřícně oči.

„Ne, maminka si dělá legraci”, zvedne Radim oči v sloup.

Jenže já to myslím docela vážně.  

Je Sv. Jakuba, svátek patrona Španělska. Což jsme zjistili až ve chvíli, kdy jsme chtěli nakoupit jídlo. Všude, ale úplně všude je zavřeno a my nikde nekoupíme ani drobeček. Jsme v horách v Baskicku a jsme vděční, že jsme nakonec v Mondragón našli jednu otevřenou hospodu. K obědu hranolky, smažené kalamáry a typická španělská omeleta s bramborami (tortilla de patatas). Jako předkrm olivy a čerstvá křupavá bageta. Tu jsme nesnědli a mě napadlo, že bychom si jí mohli vzít a měli aspoň něco pro Míšu na večer nebo k snídani.

Já vím, to se nedělá. A jakmile mi tenhle nápad bleskl hlavou, vzpomněla jsem si, jak jsme s babičkou v devadesátkách letěli do Tunisu. Byla to první cesta do zahraničí a první let. Babička na mě volala přes celé letadlo: „Jestli to nedojíš, tak já ten oběd vezmu do kabelky.” Bylo mi asi 15 a kdyby se dala otevřít okna, tak bych raději vyskočila, než být jako Homolkovi na výletě.

„Dobře, tak radši budeme hladovět”, aby jsme nebyli jako „češi na dovolený”, směju se. Za chvíli jdu zaplatit a u baru vidím slečnu, jak zbytky bagety od jiného stolu hází do koše. Je rozhodnuto a naší bagetu sypu do batohu. Kabelku totiž nemám.

Proboha, stává se snad ze mě moje babička? Často to tak je. Přebíráme přesvědčení nejen od svých rodičů a rodiny. Nebo naopak proti nim rebelujeme a postavíme se do opačného extrému. Nedokážeme rozlišit, jaké přesvědčení jsou naše a jaká cizí. Moje babička byla spořivá. Pro korunu by si nechala vrtat koleno, jak se říká, ale ne v rodině. Tam byla štědrá. A nám se ségrou spořila na věno. 

To se o mě říct nedá, že bych byla na korunu. Ale šetrná jsem v jistém slova smyslu taky. Na mou strunu dnes zabrnkalo téma plýtvání jídlem a využívání zdrojů. Od té doby, co jsem součástí komunitou podporovaného zemědělství, se totiž můj vztah k jídlu proměnil. Začala jsem vnímat, kolik energie potřebujeme na to, abychom se najedli. Aby jídlo někdo vypěstoval, zpracoval, dovezl, uvařil, naservíroval. A tím to nekončí. Někdo se pak musí postarat o to, co z jídla zbyde. Uvědomila jsem si, jak pojetí celého toho koloběhu zásadně přetváří náš svět. Jídlo pro mě začalo mít zase hodnotu. A tím proměnilo můj vztah k lidem, půdě, krajině i k sobě samé.

Podobně jako má babička, i já chci dělat svá rozhodnutí ve prospěch sebe a své rodiny. Proto přemýšlím, v jakém světě bude moje dcera žít a co jí mohu předat. Akorát to možná vnímám v jiném kontextu než moje babička. Dělám to nejlepší, co umím a vím, že i ona to tak dělala, ačkoli mi se to zdá úsměvné. Možná se mi jednou bude smát moje dcera. „Jó, máma, ta zas něco recykluje, upcykluje anebo jezdí k zemědělcům okopávat záhony.” 

P.S. O 5 hodin později. „Mami, měla bys tam kousek tý bagety? Já mám totiž strašnej hlad.” A já jsem spokojená, že můj instinkt mi pomohl překonat společenské normy.   

...

Příběh z výzvy 21 malých radostí.

Text a foto: Šárka Krčílková, Ilustrace: Radim Seydl, 2022