Je to tak jednoduchý. Stačí si najít místo, ztišit se a ponořit na chvíli do prázdna. Jenže pro mě to není vůbec snadný. Asi jako pro většinu smrtelníků.

Před rokem a půl, po jednom setkání s Průvodci v síti, jsem si slibovala, jak začnu pravidelně meditovat. Nedošlo na to. Před týdnem jsem si napsala záměr, najít si na meditaci každý den 5 minut čas... Podařilo se mi to včera díky setkání s meditační skupinou kolem Jirky Šmejkala.

Přála jsem se potkat se s Jirkou. Potřebovala jsem si připomenout, co to znamená napojení na vertikálu v souladu s horizontálou. Že to je potkávat se s tím vyšším a zároveň i s tou částí, co prožívá svět. Žít v souladu se životem, otevřít se mu a nepřekážet mu. Žít každý den SVŮJ život s čistým vědomím, kdy pozorovatel a hybatel ve mně spolu tančí jako dobře sladěný pár. Potřebovala jsem znovu prožít společnou meditaci... abych sama mohla začít.

Sdílela jsem to na konci. Jirka se na mě se svým klidem a moudrostí podíval a řekl: Život je strašně krátký. Neodkládej to, co ti dává v životě smysl. Kam tě vede tvoje zářící hvězda. A mně se začaly drát do očí slzy, protože se to dotklo ještě jiného příběhu, který se mi ten den vynořil.

V posledních dvou letech jsem udělala hodně pro to, abych si VYTOŘILA PROSTOR pro sebe, pro svojí duši, pro to, co je pro mě opravdu důležité.

Ale stejně jsem si zase včera uvěmila, jak si to potřebuju připomínat každý den.

ŽIJU TEĎ. TEĎ. TEĎ… zítra už tu být nemusím.

Nebo tu nemusí být člověk, kterému chci říct, jak moc jsem za něj ve svém životě vděčná.

Jak se to spirituální může propojit s tím materiálním, aby se to vzájemně podporovalo?

To potřebuju zkoumat každý den.

...

Text, foto, ilustrace: Šárka Krčílková, 2026