Stojíme pod hvězdnou oblohou a já bych si chtěla zapamatovat všechny vjemy, které teď slyším, vidím i cítím. Je to naposledy. Zítra se vracíme domů.

„Nechci jít spát, chci se koukat na hvězdičky.”, brání se Míša, když jí chce Radim odnést do postele. Usnula ve spacáku u ohně. Měsíc září nad obrysy tmavých smrků. Zítra, možná pozítří bude v úplňku. Mihotavé plamínky svíček v závěsech z provázků, pletli jsme je tu odpoledne. V jedné se u topil komár. Oheň dohořel. Sálá z něj teplo. Jemné praskání žhnoucích uhlíků. Pulsující světlo, ze kterého nemůžeme odtrhnout oči. Štípe nás v nich kouř.

Zavoní cibule, cuketa a sýr. Hodili jsme je v alobalu do uhasínajícího ohně. Začínají se mi sbíhat sliny na jazyku. Bude už k jedné ráno. Možná víc. V dálce zabučí kráva. Starý sad pod námi pořád ještě cvrčí. Z dálky se line hudba a halas z hospody. Je pátek, čas zábavy. Ale i ta za chvíli utichne. Chlad od nohou a v zádech. Únava a přece se nechce spát. Klid a souznění. Utichají i cvrčci. Je slyšet jen zurčení pramínku na zahradě. Měsíc zašel a nad hlavou, všude kam se podíváme jsou tisíce hvězd. Okna vesmíru dokořán. Vytahujeme z ohně grilovanou zeleninu. Je nejlahodnější. Tyhle prosté věci dělají nakonec největší radost. Je to propojení s podstatou. 

Oheň uhasíná. Jdeme spát. 

....

Text: Šárka Krčílková, Ilustrace: Radim Seydl, 2019