„Představ si to…" Ozývá se ze stanu a ona mu něco vypráví. Smějí se spolu a světla baterek se míhají ve tmě.

Děti se totiž rozhodly, že si postaví na dvorku stan a přespí v něm.

Proč ne.

Postavily si spíš vigvam z dětského hradu a stanu na pláž. Přes to přehodily igelity. Vypadá to trochu jako útočiště bezdomovců, ale ony vypadají spokojeně.

My dospělí také ještě sedíme venku, na dvorku jednoho z karlínských činžáků. Je krásný teplý večer. Popíjíme pivo a vyprávíme si.

Když zvednu hlavu, přímo nad námi je Velký vůz.

Wow. Jsem ohromená. Někdy si myslíme, že za krásou, úžasem a dobrodružstvím musíme odjet někam daleko. A pak jen zvedneme hlavu a objevíme Velký vůz.

Děti ztichnou a my také.

Jdeme spát a já jsem zvědavá, jestli tam vydrží až do rána.

..................

  V zámku zachrastí klíče. Je teprve 7:11.

„To už jste vstali?“

„Já jsem vstala. T. ještě spí.“

„Jdu se jen převléct a vrátím se. Nechtěla jsem ho budit.“

Obléká si džíny, mikinu a za chvíli slyším zase klapnutí dveří.

Pozoruji ji z balkónu.

Ze stanu koukají jen její nohy. Něco tam hledá.

Pak vylézá s knížkou, sedá si na lavici a začte se.

Dlouhé vlasy jí padají přes tvář.

Usměju se.

Nechtěla ho budit.

A taky nechce, aby tam byl sám, až se probudí.

Jako amazonka je zvyklá spát v lese nebo v autě u silnice. Na čundru s tátou byla poprvé, když jí byly tři. Pro jejího kamaráda je to náročnější.

A ona to vnímá.

Má s ním soucit i trpělivost.

Jsem dojatá.

Tak moc ji miluju.

A jsem vděčná za to, kým se stává.

Přemýšlím o tom, jak jednoduché to někdy je.

Nemusíme dětem ani sobě připravovat velké programy a dokonalé zážitky.

Někdy stačí vytvořit prostor.

Kousek svobody.

Trochu důvěry.

Místo, kde mohou zkoušet nové věci po svém.

Stan na dvorku. Noc pod igelitem. Ráno s knížkou na lavičce.

Někde mezi tím nenápadně roste odvaha, samostatnost, tvořivost i schopnost myslet na druhé.

...

Text a foto: Šárka Krčílková, 2026