Modro bílé proužky. Připomínají mi vzor povlečení na peřinách u dědečka v pokoji. Stará postel s drátěnkou a vysokými čely. Pokojík plný tajemství, kde v šuplíku vždycky čekal kousek čokolády. 

Když byl děda v posteli a četl si, tajně jsme se plížily se ségrou od dveří, schovávaly se za kusy nábytku a plazily se pod postelí až k němu, aby nás neviděl. Opravdu nás neviděl? Nebo nám jen nechtěl zkazit radost? Tu postel máme doma pořád. A pokojíček patří teď mé malé dceři.

Když píšu tenhle příběh, mám na sobě staré námořnické triko. Koupila jsem si ho téměř před 20 lety v army shopu na Smíchově. Kde všude jsem se v něm toulala. Krajinami u nás i daleko za oceánem. Je už celé vetché, rozpárané, mnohokrát sešité, seprané... A pořád se mi ho nechce vyhodit. Modrobílé proužky. Jsou plné krásných vzpomínek.

...

Text a foto: Šárka Krčílková, 2020