Mám pocit, že jsem prostála celé dětství na rohu. 

Každé ráno jsme se s kámoškami potkaly na rohu u Terezy. Cesta z oběda domů nám trvala několik hodin, protože jsme klábosily nejdřív na rohu u Petry, pak u Gábiny a nakonec ještě i u Moniky nebo taky u Irči. 

Tenkrát ještě nebyly mobilní telefony a my neměli ani pevnou linku. Tak jednoho dne přibyl na chodbě vedle našich dveří nápis vyškrábaný klíčem: „Ve čtyři budeme na rohu u Gábiny. Monika.“ Ten nápis tam byl milion let a vždycky, když jsem si ho přečetla, jsem se musela usmát. Připomněl mi moje kámošky z dětství. Každá jsme jiná, někde jinde, ale pořád se občas vídáme a já jsem za to vděčná. A moje dcera to miluje, když jedeme s holkama na chalupu.

Myslím, že lidi v týhle zemi už málo postávaj. Kdyby spolu víc postávali, tak by si nemohli tolik lhát. A možná by se přestali i vopouštět. Postávání tady prostě ztratilo tradici.  🙂 

Tenhle příběh je pro vás, Karlíňačky.

...

Text: Šárka Krčílková, Ilustrace: Radim Seydl, 2020