A co tu vlastně děláte?

Ptá se mě paní, kterou jsem potkala před malým polorozpadlým kostelíkem in the middle of nowhere a ona mě vzala dovnitř.

A víte, že ani nevím? Prostě mě to ráno napadlo, že sem pojedu.

Ale vy moc dobře víte, proč tu jste. Usměje se. A já na ní.

Koukám na mrtvého ptáčka u mých nohou na podlaze kostela.

Myslím na to, že opravdu vím, proč tu jsem. Původně byl hlavní motiv, vidět výstavu Adrieny Šimotové, ale teď se vynořuje něco důležitějšího.

Udělat krok k obnovení vztahů, které se před lety rozbily.

Ale nejdřív potřebuju vylézt na kopec. Získat nadhled. Slyšet vítr a bzučící louku. Pozorovat dravce v letu. Vonět k mateřídoušce. A sledovat, jak se porosty kavylu vlní po svahu Rané jako moře.

Už je čas do toho jemně fouknout, aby se to pohnulo.

...

Text a foto: Šárka Krčílková, 2026