S Karkulkou jsme spolu žili 15 let než odešla do psích lovišť.

Šla jsem pro Míšu do školky a nevěděla, jak jí to mám říct, že už Karkulka není. Když jsme stoupali po schodech k našemu bytu, povídá: „Mami, já se těším na Karkulku.” A já jsem se rozbrečela a řekla to tak, jak to je. „Víš, Karkulka umřela. Už není s námi.” Pár vteřin na mě kouká zmateně, přemýšlí. „Aha, ale já chci, aby tu byla s námi.” 

Myslela jsem si, že na ní rychle zapomene. Je přece malé ani ne tříleté dítě. Jenže právě díky Míše s námi Karkulka žije dál. Na zemi v ložnici zůstal Karkulky pelíšek a Míša si ho rychle zabydlela. Občas si vezme peřinu a spí v něm. „Mami, dneska za mnou přišla Karkulka.” Skoro každý den si na ní vzpomene. 

„Mami, tohle by Karkulce chutnalo.”

„Mami, tenhle pejsek vypadá jako Karkulka.”

„Mami, povídej mi pohádku.”

„A jakou?”

„O Karkulce.”

„A o jaký. O naší, jak k nám přišla.”

„Tak jo. Když byl tvůj táta malej, tak měl tři pejsky. Víš jak se jmenovali?”

„Joooo. Škabetka, Anička a Kuba-Škubánek.” 

Křičí nahlas.

„A když se táta odstěhoval do Prahy, tak chtěl mít pejska i tady. Chtěl aby vypadal jako vlk a jmenoval se  Karkulka. A tak jsme toho pejska hledali, ale nějak k nám nepřicházel. Až jednou jsem se podívala na stránky psího útulku v Tróji a tam byla. Karkulka. Celá bílá, s béžovými fleky a přes oči měla černou škrabošku. Štěnátko ani ne 3 měsíce staré.” Už to zná zpaměti. Chvíli vyprávím já a chvíli ona.

...

...

...

„A když ses se narodila, přinesli jsme tě domů v sedačce.”

„V sedačce jako má Ema, že jo?”

„Jo, v sedačce jako má Ema jsme tě položili na zem.”

„A Karkulka ke mně přišla a olízla mi nos, protože mě má ráda.”

„Přesně tak.” Usměju se na ní. Obejme mě mě kolem krku. Olízne mi nos a já jí. 

„Tak dobrou, mami.” 

A za chvíli chrníme obě dvě.

---

Text: Šárka Krčílková, Ilustrace: Radim Seydl a Míša Seydlová, 2019