Ráno se probudíme do mlhy. Vlhko, lezavo a šedivo probouzí i šedivé myšlenky. Kdo by měl chuť vylézt z postele, nebo dokonce jít ven?

Udělej první krok, který tě povzbudí. V tomhle případě palačinky a dobré kafe. Nálada se proměňuje. Tak půjdeme aspoň na krátkou procházku, co?

Svezeme se kus nahoru a jak se vynořujeme z mraků, tady svítí slunce a obloha je modrá. To je ale příval energie. Dojdeme na Jelenku. Sněžka se zdá na dosah. Tak co kdybychom tam došli? Jídlo nemáme, ale máme termosku čaje.

Krok za krokem stoupáme do kopce... až se otevře výhled do Obřího dolu a daleko do krajiny. Nové úhly pohledu, možnosti i příběhy, které si cestou vyprávíme. A tak se z malé procházky stal neplánovaně 17 km výlet na nejvyšší horu.

Ráno by mě nenapadlo, že tam vylezeme i s naší malou dcerou. A že i ona to zvládne levou zadní v takové lehkosti. Umět si tohle přinést do každodenního života.

Dělat vše s radostí a lehkostí.

Dopřát si nadhled a zastavení.

Přizpůsobovat se aktuální situaci a nacházet v nepřízni příležitost.

Dovolit si spontánnost.

Vidět vzdálený cíl a zároveň prožívat přítomný okamžik každého kroku.

Vítat ve svém životě nepohodlí, které otevírá dveře do naší učící se zóny.

Být vděčná za každý den, za každou chvíli, za každou zkušenost.

...

Text a foto: Šárka Krčílková, 2024