Bylo ráno a venku pršelo. Míša přiběhla k oknu, přitiskla nos na sklo a řekla: „Tati, kouká se na nás." Dívala se na déšť jako na živou bytost. A já jsem si uvědomil, že ona má pravdu – déšť se opravdu kouká. Ten okamžik jsem si nakreslil. A od té doby se snažím koukat na déšť jejíma očima.