Pozoruju jeho hluboké vrásky v obličeji. Oči jsou dneska živý. Pořád je v něm dost výbušný mužský energie. Pořád se rozčiluje. Vždycky to byl chlap od rány, který odnesl piáno do pátýho patra. Zatímco kouří jednu balenou cigaretu za druhou, kočka spokojeně spí na stole vedle dortů, které jsme přivezli.

Říkám si: Dneska to udělám!

„Mami, už jedem,“ ozve se Míša. Tyhle návštěvy ji nebaví. Celou dobu si tu četla.

Začínám být nesvá a chci tu chvíli ještě oddálit.

Uvnitř jsem rozechvělá.

Hlavně nebreč! To jsem se naučila od něj.

Jdu na záchod.

Stojím tam. Dýchám. Uklidňuju se.

Už nejsem malá holka. Jsem dospělá. Jsem dospělá. Jsem dospělá.

Řekni mu to ze své dospělé části.

Vyjdu ven.

Stojíme u auta. On si zapálí další cigaretu. Já v sobě sbírám odvahu.

„Tak jedem,“ zavelí Radim.

Pozoruju ho.

Je to jen jedna věta.

Sakra, udělej to!

Co kdybych to odložila na příště?

Ale co když už nebude žádný příště?

Nadechnu se. Vydechnu. Podívám se na něj.

„Tati, mohl bys mě obejmout?“

Trochu nechápavě a překvapeně na mě kouká. Co se děje?

Objímám ho a on mě.

Pevně ho držím a on mě.

Jsem zase malá holka.

Naposledy mě objal před sedmnácti lety, když umřela ségra.

Předtím asi někdy v dětství. 

Chvíli tam takhle stojíme. Mně tečou slzy. Snažím se je zadržet. Ustát to a dát to. Jak mě to učil. Protože tak to celý život dělá on sám.

„Děkuju, tati.“

Nasedám do auta a brečím. Je těžký ukázat mu svoji zranitelnost. Ještě těžší to je asi pro něj. Rychle začíná mluvit o něčem jiném.

Zamáváme si.

Na letmý okamžik se podíváme do očí.

I jemu se lesknou.

Něco se změnilo.

Něco v něm. Něco ve mně. Možná něco mezi námi.

Vyjíždíme a do ticha v autě povídá Radim:

„Ani se moc nebránil, co?“

Není to legrační?

Bylo by pro mě snažší skočit s padákem ze tří tisíc metrů. 

Ale říct tátovi tuhle jednu větu mi trvalo tolik let.

Cestou domů přemýšlím, jak moc jsem mu podobná.

Mnohem víc, než bych si chtěla přiznat. 

Kolik jeho her a strategií s ním hraju i já. 

Třeba tu na tvrďáka.

Je čas to změnit.

Dokud je to možný.

A tak mám na letošní léto jeden záměr.

Jezdit víc za svým tátou.

Mluvit spolu o všem, co jsme si neřekli.

Dozvědět se všechno, co si pamatuje o naší rodině.

Nahrát si ty příběhy pro sebe i pro svoji dceru.

Abychom se dostali k sobě blíž.

Jednu otázku mám pro Tebe: 

Co důležitého ve svém životě odkládáš na příště? 

Otázku. Poděkování. Ocenění. Odpuštění. Objetí. Setkání.

Možná právě teď je chvíle udělat jeden malý krok.

Dokud je to možný. 

...

Text a foto: Šárka Krčílková

Pozvi si Malé radosti do schránky. Jednou za čas ti pošlu něco malého. Příběh. Pozvánku. Impuls. Něco, co tě zpomalí. Potěší. Nebo ti otevře nový pohled.