Otevřu oči. Skály jsou ozářené ranním sluncem, které se prodírá do strmého zářezu údolíčka skrz koruny mladých buků.

„Těším se, jak budeme padat", říkala včera Míša, když jsme hledali převis na spaní. A taky se jí to bohatě splnilo, protože jsme poprvé netrefili tu správnou odbočku. To pak spadnete do vedlejšího údolí a zabloudíte, ani nevíte jak. Než se zpátky vydrápete na cestu, jste zpocení skrz naskrz.

Teď ti tři ještě chrní. Všude je klid. Jen občas zašvitoří ptáček, zašumí vítr ve větvích nebo spadne šiška. Není nad to, usnout a probudit se v lese.

Vychutnávám si ten okamžik, kdy jen pozoruji, naslouchám a nasávám vůni lesa. A těším se, až za chvíli z ohniště začne stoupat proužek dýmu a Radim udělá kafe.

...

Text a foto: Šárka Krčílková, 2024